Praha (Pressweb) - Jako malá jsem měla nábytek, který mi do dětského pokoje pořídili rodiče. Jak jinak. Pamatuji si, že byl modrý a patřila k němu i postel. Modrá dvířka skříněk z boku postele ladila s nábytkovou stěnou. Postel měla i úložný prostor, takže peřiny se přes den schovaly a na posteli jsem si mohla hrát. Jak to mohly přežít moje vyvíjející se záda, to je mi dodnes záhadou. Spali jsme na molitanové matraci, která byla položena ne rovném prkně. Ale interiér skvěle ladil… Později, na vysokoškolských kolejích, jsem spala na posteli, která tam zřejmě byla už před válkou. Ostatně ladila s celkovým (dosti strohým) vybavením pokoje. O zdravotní nezávadnosti postele si nedělám žádné iluze. Ale bylo mi to jedno. Když jsem bydlela v prvním pronájmu, spala jsem na matracích na zemi. Matrace nebyly valné kvality, peněz nebylo nazbyt a věděla jsem, že je to jen na přechodnou dobu. Bylo mi to jedno. Dnes mi to jedno není.

Praha (Pressweb) - Je to neutuchající válka snad od dob, kdy vznikala první velká města: bydlení na venkově a bydlení ve městě. Ve dvacátém prvním století jsou však hranice mezi obojím stírány. Služby jsou na venkovských oblastech dostupnější než kdy dříve (vesnice s bankomaty již nejsou vzácností), a devízy bydlení v domě na venkově naleznete i v moderních bytových developerských projektech.

Praha (Pressweb) - Nedávno jsem shlédla reportáž o tom, jak Češi nakládají s prošlými léčivy. Zpytovala jsem své svědomí a vybavila si naši domácí lékárničku. Co se týká likvidace, patřím k té zodpovědnější části české populace. Prošlé léky čas od času posbírám a odevzdám v lékárně. Ale je v naší lékárničce opravdu jen to, co potřebujeme? Vytáhla jsem obě krabice od bot (do doby, než jsme měli dítě, byla jenom jedna).