Praha (Pressweb) - Při betonování větších vodorovných ploch se stavbaři neobejdou bez kari sítě. Jde o speciální ocelové dráty o tloušťce 4 až 10 milimetrů, které jsou svařeny do sítí s různě velkými oky. Na povrchu ocele jsou výstupky tzv. žebírkování, které má zajistit pevnější spojení ocele a betonu. Podstatou je, že samotný beton má vynikající odolnost v tlaku, ale poměrně nízkou vůči tahu. Tuto chybějící vlastnost dodá právě ocelová výztuž a z betonu se tak stává nový materiál – železobeton. Díky tomu bylo možné stavět mrakodrapy, přehradní nádrže i mosty.
Kari sítě musí být dobře obaleny betonem
Tento hutní materiál – kari sítě se dodává v délkách 4 až 8 metrů a šířkách až 2,4 metru. Sítě se dají na místě stříhat, případně i svařovat ve větší celky. Při pokládání vysoké vrstvy betonu se dávají kari sítě na sebe, ale vždy mezi nimi musí být dostatečná mezera. Při zhotovování základové desky se sítě nedávají přímo na zem, ale na speciální podstavce. Kolem samotného drátu musí být vždy vrstva minimálně 20 milimetrů betonu, aby k oceli nemohl proniknout vlhký vzduch. Právě nekvalitní betonování, to znamená vzduchové bubliny a necelistvost betonu kolem ocelové výztuže, bývá příčinou poškození železobetonu a ztráty jeho vlastností.
Špatný beton má obnaženou ocelovou výztuž
Kromě kari sítě, která se pokládá na velké vodorovné plochy, se ve výrobě železobetonu používá tzv. armování. Jde o betonářské tyče se žebírkováním, které se svařují v různé konstrukce a poté se prolévají betonem. Většinou se to provádí přímo na místě. Betonářská ocel je snadno svařitelná a vůbec nevadí, když je na povrchu mírně zkorodovaná. Koroze vytváří větší mikroskopický povrch, na který se může vázat beton. Koroze je však nebezpečná u hotového železobetonu. Pokud vlhkost pronikne až k ocelové výztuži, ta zkoroduje a železobeton v daném místě ztratí odolnost vůči tažným silám a začne praskat.
