V okamžiku, kdy mi začalo být jasné, že daňová evidence se stane naší věrnou kamarádkou, jenom jsem si povzdechl. Pečlivému zapisování příjmů a výdajů prostě neunikneme. Přiznám se ale, že už z pojmu daňová evidence mi docela naskakuje husí kůže.
Legrace, která nás může stát miliony
Co chvíli proběhne zprávami informace o tom, že se nějaký podnikatel, firma, dostal do křížku s finančním úřadem. Takové neposlušné ovečky přijdou jejich eskapády pořádně draho. Kdo se na daňové povinnosti vykašle, může ho to zruinovat, protože zaplatí pořádně tučné pokuty. Taková legrace klidně vyjde i na dva miliony. Není radno nic podceňovat, jak vysvětluje tento článek, někdejší jednoduché účetnictví před několika lety nahradila daňová evidence.
Když se plný šuplík vzpouzí
„Budu evidovat poctivě všechny doklady,“ odpřísáhl jsem si v den, kdy jsme zahájili naše podnikání. Taková přísaha je rozhodně na místě, zvlášť u mě. Patřím mezi lidi, kteří všechna úřední lejstra hází do velkého šuplíku psacího stolu. Teprve ve chvíli, kdy se tam doklady začnou vzpouzet, a šuplík odolává zavření, začínám tu záplavu písemností řešit. Musím dodat, že zpravidla už nemám tušení, k čemu se ta lejstra vlastně vztahují. Pro podnikatele je tohle téměř smrtelná vlastnost.
Beru ohled na kolegu
Z výše uvedených důvodů jsem chtěl začít s poctivým zapisováním dokladů každý den. Vyhnout se gejzíru papírků, který by stal se mým černým svědomím. „Musím brát ohled i na Martina,“ říkal jsem si. Na rozdíl ode mne je můj společník Martin puntičkář. Chce mít všechno perfektní, dokonalé. Vlastně se docela dobře doplňujeme. Já rozevlátý bohémský nepořádník, on precizní detailista.
Tvoříme sehranou dvojku kamarádů
Zatímco já Martina občas pobavím a ukážu mu, že existují i příjemnější věci, než práce a dokonalost, on mne na oplátku vrátí z mých vzdušných zámků do reality všech dnů. Oba jsme pracovití a v podnikání nám to takhle funguje dobře. Já přináším invenci, kreativitu, nápady a nadhled, on dokáže zase detailní analýzu situace. Dokáže vytvořit plány, vyřídit všechny úřední záležitosti, nezapomenout na povinnosti vůči naší daňové hydře. Chápu ovšem, že ho svojí blahovolností někdy přivádím k šílenství.
Nebudu ti dělat tátu a mámu
Například nedávno. „Kde máš výdaje na auto?“ vyštěkl na mně. „Počkej, nevím. Musím to najít,“ říkám sklesle. Prohledávám peněženku, pak šmátrám po kapsách. Bloček za benzín nikde. Výdaje za auto platíme podle dokladů. Benzín, opravy, pojištění, údržba. „Sakra, bral jsem si ráno jinou bundu,“ omlouvám se. „Tak zítra. Ale jestli to nebudeš mít, platíš si to ze svého,“ hrozí mi. „Tvůj problém, nebudu ti pořád dělat tátu a mámu dohromady,“ rozčiluje se ještě. „Polepším se,“ slibuju. „Škoda, že neúčtujeme paušálem, nemusel bych nic hledat“ říkám si, ostatně zde se dozvíte, jaké jsou vlastně rozdíly mezi daňovou evidencí a paušální platbou.
Jak jsem zachránil účtenku
Daňová evidence dostává na frak, ale tentokrát v můj neprospěch. Musím to najít a přinést, rozhodně nechci být sám sobě sponzorem. Když daňová evidence umožňuje zapracovat různé uznatelné výdaje, byl bych proti sobě, kdybych to neudělal. Na vyúčtování výdajů za provoz auta máme nárok. Používáme totiž svá auta k cestám za zákazníky. Hned jak přijdu domů, vrhám se na přítelkyni. „Nedalas moji bundu do pračky?“ „Neměla jsem čas,“ odvětí Martina. Blahořečím své jindy pracovité přítelkyni. Hrabu se v kapsách a nacházím kýženou účtenku. Jsem zachráněn. Martin je moje dobrá víla v kalhotách. To on dokáže všechny doklady přehledně schraňovat a pečovat o to, aby si na nás finanční úřad nepochutnal.
