Můj kolega a kamarád Petr, také student medicíny, si vytrucoval, že chce mít na praxi svoji vlastní pracovní obuv, a to v podobě tenisek. Prý je na ně zvyklý a vyhovují mu. Jako mezek neustále odmítal doporučované pracovní boty. Nakonec nad ním lékaři už jenom krčili rameny: Nechce-li, dobrá tedy. Jenže tahle neposlušnost se mu jednoho dne pořádně vymstila.
Na svoje sloní nohy kupuji páry do zásoby
Já sám jsem si oblíbil klasické protiskluzné pantofle v bílé barvě. Mají paměťovou stélku, která se skvěle přizpůsobí mojí sloní noze- mám velikost 47. Prostě moje obří chodidlo je v ní jako v bavlnce. Je trošku problém ovšem tak velké boty sehnat, takže když se mi zadaří, většinou kupuji alespoň dva páry, abych měl do zásoby. Rozhodně se to vyplatí. Vždycky, když si pořídím nové, mám pocit, jako kdybych si koupil boty šité přímo na míru. Navíc pásek kolem nártu si mohu přezkou upravit tak, aby mi bota dokonale seděla na noze a nesklouzávala. Od některých zaměstnavatelů sice dokonce pracovní obuv dostanete, ale nemusí vám vyhovovat, jak se dozvíte v tomto článku. Já jsem si ale vždycky musel koupit svoje boty.
Čekám na věčného zpozdilce
Prostě pokud jde o mne, pantofle nemají chybu. Jsou pohodlné, prodyšné, odolné a přitom lehké. Šetří moji páteř. Kdo v práci anebo na praxi celý den běhá, rozhodně to ocení. Navíc jsou opravdu měkké a příjemné a noha se v nich nepotí. Trochu jsem proto kroutil hlavou nad tím, proč můj kamarád Petr tak trvá na svém a chce nosit tenisky, ale budiž. Jednou jsme spolu zase byli na praxi v nemocnici. Zatímco já přišel včas, Petrovým problémem bylo, že neustále nestíhal. Už dávno jsme se měli hlásit k nástupu, ale Petr zase nikde. Vyšel jsem proto na nemocniční chodbu, abych zjistil, jestli už se náhodou neblíží.
Karambol na nemocniční chodbě
A opravdu. Chodbou se ozval dusot. Petr v bílém a se svými pověstnými teniskami na nohou. „Už jdu,“ křikl na mne. Jenže právě v ten okamžik se otevřely dveře sesterny a jedna ze sester vyjela ven s vozíkem. Mimo jiné na něm vezla i stojánek se třemi zkumavkami plnými krve. Mířila do laboratoře. Jenže tam už bohužel nedorazila. Rozběhnutý Petr nestihl zabrzdit. Počítal s prázdnou chodbou, kterou proletí jako vítr. Netušil, že se mu do cesty postaví taková překážka. V plné rychlosti proto narazil do vozíku.
Výsledek? Jenom pár modřin…naštěstí
Srazil sestru, která ho vezla, a co hůř, obsah vozíku skončil na zemi. Zkumavky se rozbily. Vznikl kolem toho tehdy děsný poprask. To, že bylo nutné třem pacientům znovu odebrat krev, bylo ještě to nejmenší. Petr dostal pořádnou sodu od primáře. Měl ještě obrovskou kliku, že škody nebyly horší a že se sestře, která upadla, nic nestalo. Tedy kromě pár modřin. Mít něco zlomeného, mohlo to být daleko horší. Petr si teď ale opravdu šeredně odskákal ty svoje teniskové výstřelky. Měli jsme na krku bezpečnost práce, kterou on svévolně porušil.
Nepleť si nemocnici s běžeckou dráhou
„Vidíš, kdybys měl pořádné boty a kdybys chodil včas, nemuselo se nic stát,“ vyčetl jsem mu. Nakonec zůstalo u toho, že musel zaplatit vzniklé škody ze své vlastní kapsy. Stačil totiž jediný pohled inspektorů práce na jeho trendy tenisky, které se absolutně nehodí na nemocniční chodby, a bylo všem jasno. Když už bylo všechno uzavřeno, jeden z inspektorů za námi zašel. „Mladej, dám ti jednu radu. Buď rád, jak to dopadlo. Mohlo to být mnohem horší. Příště si nepleť nemocnici s běžeckou dráhou,“ poznamenal dobromyslně. A Petr se tím už napříště řídil. Ostatně, jaké parametry musí splňovat osobní ochranné pomůcky, včetně bot se dozvíte zde.
