Bez práce, bez přítelkyně a o dva prsty chudší, za to bohatší o zkušenost, že nosit pracovní oděvy je nutnost – v takové situaci jsem se ocitl v pouhých dvaceti letech. Co teď? Naštěstí mne podrželi rodiče. Kdyby mne hodili přes palubu i oni, nevím, co bych dělal. Začal jsem tedy hledat novou práci. Nebylo to jednoduché.
Utápím se v depresi
Když jsem totiž někomu ukázal svoji pravou ruku, budilo to rozpaky. Jasně, kdybych chtěl něco psát v kanceláři na počítači, tak to není problém. Je většinou jedno, jestli budete psát osmi nebo deseti prsty. Ale pracovat na obráběcím stroji, když máte o dva prsty méně? Tomu už moc lidí nevěří. Tři měsíce jsem se tedy jen tak plácal. Obcházel pracovní pohovory a měl spoustu času. Předtím bych to asi využil k nějakým frajeřinám, ale teď už mne to ani nenapadlo. Spíš jsem začínal přemýšlet o tom, jestli třeba nezkusit práci v jiném oboru, kde by nevadilo, že mi dva prsty chybí. Míval jsem už docela depresivní nálady.
Konečně se na mne usměje štěstí
Nakonec se na mne usmálo štěstí v jedné středně velké firmě, která si u nás ve městě zřizovala pobočku a potřebovala nové lidi do výrobního provozu. „Zkusíme to s vámi,“ rozhodl se jejich šéf. Když jsem druhý den přišel do dílny a vedoucí mne nejprve odvedl do skladu nafasovat pracovní oblečení a boty, ani slovíčkem jsem neprotestoval. Dobře jsem věděl proč. A pokud bych zapochyboval, stačil jediný pohled na moji ruku… Ve skladu se nacházelo všechno, co bylo pro výkon práce potřeba. Některé firmy na pracovních pomůckách šetří, jak se dočtete zde, ale v téhle to naštěstí neplatí. Šel jsem se převléknout a pak se ukázal mistrovi. „Tak to má být,“ přikývl spokojeně.
Rukavice tvoří moji druhou kůži
A já opravdu byl odhodlaný nesundat pracovní rukavice, montérky a boty, ani kdyby nastal konec světa. Přiznám se ale, že jsem se trochu bál, zda práci zvládnu. Ukázalo se ale, že obavy jsou zbytečné. Fortel v rukou mi zůstal i tak, a proto se mnou byl mistr brzy spokojený. Dělal jsem svoji práci a hlídal jsem si hlavně, aby všechno bylo bezpečné. Nikdy jsem nesahal na běžící stroj, pracovní rukavice se staly mojí druhou kůží. Už jsem nebyl tak bezstarostný jako dříve. Dával jsem si pozor a nic neponechal náhodě. Kolikrát jsem raději všechno kontroloval i zbytečně.
Radím mladšímu klukovi
Když přišli do dílny noví mladí kluci po vyučení, snažil jsem se jim radit, aby se vyvarovali chyb. Jeden z nich, Martin, mi připomínal mne samotného ještě před několika měsíci. Když začal frajeřit, že on se přece bez rukavic u stroje obejde, vzal jsem si ho při polední pauze stranou. „Martine, tohle nikdy nedělej ani neříkej,“ sdělil jsem mu naléhavě. Bylo na něm vidět, že mne chce odbýt nějakým frajerským vtípkem. Já ale stáhnul pracovní rukavici z pravé ruky a ukázal mu pahýly dvou prstů. „Jestli nechceš dopadnout jako já, tak to prostě nedělej,“ dodal jsem na vysvětlenou.
Stěžuji si vedoucímu
Martin zůstal chvíli koukat s otevřenou pusou. Tohle asi nečekal. Čekal staršího kluka, který si bude hrát na učitele a nesmyslně mu mentorovat. Pravda je, že si moje slova vzal k srdci. Všiml jsem si, že od té doby se stal pozornějším a rukavice už nesundával. Časem se z nás dokonce stali kamarádi. Měli jsme si co říct. Získával jsem v dílně u jen o málo mladších kluků docela autoritu. Když jsme pak v letních vedrech měli problém s neprodyšnými montérkami, přednesl jsem dokonce stížnost vedoucímu. Dosáhli jsme toho, že jsme dostali prodyšnější. Ostatně v tomhle textu vám potvrdí, že zaměstnavatel u pracovního oblečení musí brát v úvahu i horko na pracovišti. Zažádali jsme proto i lehčí boty a i tady jsme uspěli.
