V nemocnici jsem zůstal po úrazu ještě několik dní a musím říci, že to pro mne byla skutečná škola života. Najednou bylo po frajerovi, který se vytahuje a má všechno na háku. I těch pár dní bohatě stačilo k tomu, abych se na svět začal dívat jinak. „Ten mistr má vlastně pravdu. Je to moje blbost. Kdybych měl pracovní rukavice, mohlo všechno dopadnout úplně jinak,“ šeptal jsem si pro sebe…
Mám dost času zpytovat svůj život
Hlavně jsem ale neměl strkat ruce ke stroji. Kdybych prostě pořád nefrajeřil a správně se chránil, mohl jsem mít ruku celou. Litoval jsem toho. „Musím zabrzdit,“ rozmýšlel jsem a přemýšlel, co všechno budu dělat jinak, až přijdu z nemocnice domů, až se vrátím do práce. „Budu všechno dělat s rozmyslem, žádné předvádění se, žádné frajeřinky. Budu odteď dbát na svoji bezpečnost i na bezpečnost druhých. Nikdy nezapomenu na pracovní rukavice a v dílně budu nosit vždycky jenom pracovní boty s ocelovou špičkou a traktorovou podrážkou,“ umiňoval jsem si a byl přesvědčený své sliby dodržet. Jak přesně má vypadat pracovní oděv, o tom se ostatně můžete přesvědčit tady.
Už nežiju stylem jedna velká jízda
Jenže ztráta dvou prstů nebyla jedinou ztrátou, kterou jsem utrpěl. Ještě do nemocnice za mnou přišla moje tehdejší přítelkyně Pavla. Chvílí se tvářila rozpačitě, jakoby nevěděla co říct a pak ze sebe vysoukala, že „s mrzákem prý prostě nebude“. A já frajer si myslel, že je to láska do konce života. V nemocnici jsem si pobyl ještě pár dní a pak mne propustili domů. I tam jsem měl najednou fůru času přemýšlet. Životní styl jedna velká jízda, při které jsem nevynechal ve městě jedinou tancovačku nebo diskotéku, byl pryč. Po dvou měsících od úrazu jsem se znovu vrátil do práce.
Všude zdůrazňuji, že je to moje chyba
V dílně na mne ale čekalo také nepříjemné překvapení. Byl jsem na rozpacích, jak zvládnu práci. Přece jenom dva prsty na pravé ruce chybí. Jenže mistr si mne hned zavolal do kanceláře a ke stroji mne vůbec nepustil. Všechno se samozřejmě vyšetřovalo. Psalo se ohlášení pracovního úrazu na inspektorát bezpečnosti práce, jeho lidé vše přišli vyšetřit. Chápal jsem, že to není jednoduché. I když jsem všude uváděl, že to byla moje chyba, že jsem nepoužil pracovní ochranné pomůcky podle předpisů a strkal ruku, kam jsem neměl, zaměstnavatele to odpovědnosti nezbavuje.
Poučil jsem se, ale je mi to houby platné
Naštěstí firma má pojištění pro případ odpovědnosti za škodu, která nastane při pracovním úrazu. Především ale mám na všem svou vinu já. Sundal jsem si ochranné pracovní rukavice, nedodržel bezpečnostní předpisy. A každé povolání si žádá svůj ochranný pracovní oděv, jak píší zde. Pojišťovna kvůli mé chybě nakonec zkonstatovala, že žádné plnění za pracovní úraz nedostanu. Způsobil jsem si ho sám svojí nedbalostí a dobře mi tak. Jednoznačné poučení pro příště: Bez pracovního oblečení a obuvi už na pracovišti neudělám ani krok. Jenže moje přesvědčení a poučení už mi bylo houby platné…
Vyslechnu kázání od mistra
„Víš, ty blbče vůbec, že jsem kvůli tobě málem v kriminále? Kdo způsobí jinému z nedbalosti těžkou újmu na zdraví, může jít i do vězení,“ pustil se do mne mistr. Poslouchal jsem se sklopenýma ušima. Naštěstí k ničemu podobnému nedošlo, opakovaně jsem všude tvrdil, že je to moje vina. „Podívej, já už nechci nic podobného riskovat. Nemám čas stát ti za zadkem a kontrolovat, jestli si bereš rukavice, nebo ne, jestli máš správné boty. Jednoduše už ti prostě nevěřím. Navrhuji ti ukončení pracovního poměru dohodou. Protože jsem férový a vím, že jsi tu udělal kus dobré práce, dám ti tříměsíční odstupné.“ A tak jsem přišel o práci.
